Léčení na pokračování

Pro letošní rok mám svou léčbu za sebou.

To však neznamená, že jsem vyléčený. Moje léčba je během na dlouhou trať a budoucnost obsahující početnou řadu hospitalizací. Každá taková hospitalizace mě posune o kousíček dál, než jsem byl předtím. Možnost pořádně probrat své obtíže a starosti s psychiatrem a psychologem mi umožní nahlédnout na moje problémy z jiné perspektivy.

Můj letošní pobyt v nemocnici mě ničím nepřekvapil. Nastoupil jsem se svou sarkastickou, přesto pozitivní náladou. Byl jsem plný přesvědčení, že z nemocnice odejdu o pár starostí lehčí. Přednesl jsem svůj aktuální problém a začal pracovat. Do týdne byla moje pozitivní nálada pryč. Začal jsem se topit v úzkosti a blížil se k depresivní epizodě. Připravoval jsem se na to, čemu budu muset zase čelit. Otevíral jsem traumatické vzpomínky. Opakovaně jsem se nořil do období beznaděje. Do období, kdy jsem se cítil o 40 let starší, než jsem ve skutečnosti byl. Do období, kdy mě nebavilo žít, protože jsem denně bojoval s trolem a mantikorou dohromady, bestií s lidskou tváří a štířím ostnem na konci ocasu a cítil se šíleně malý.

Ke konci pobytu jsem nabíral sílu a vracel se ke své pozitivní náladě. Ještě den před odjezdem jsem se cítil připravený. V den odjezdu praskla skořápka a všechno se zhroutilo.

Týden jsem se cítil jako bez rukou. Nyní se vrací vše k normálnímu stavu. Je to tak pokaždé. Jeden mental breakdown, odraz ode dna a jde se dál.

Pro ty věci, za které stojí za to žít.