Spáči

Na kostelní věž nedohlédla, tak alespoň čekala na ten zvuk, na to jedno odbití oznamující třetí hodinu. Byla to stále ještě noc nebo už ráno? Obávala se, že ten zvuk pohltí bouřka a ona nebude včas připravená. Brzy TO přijde a ona TO chce stihnout celé. Očekávání mělo mrazivou a železitou pachuť, možná z toho, jak se nervózně kousala do jazyka, ze které jí brněly prsty na rukou. Měla strach jako každou noc, ale důvěřovala v sebe a možnost, že ji napodruhé už tolik nevyděsí, že si zvykne.

Musela si však připomenout, že tam není od toho, aby si zvykala. Doufala, že jí brzy propustí, že se brzy vrátí domů a na celou děsivou hospitalizaci bude moci zapomenout.

Déšť utichl jako když jej utne. Bouřka byla odváta směrem od nemocnice a znovu začala vnímat zvuky přicházející z chodby, které byly stejně zřetelné jako před bouřkou. Bzučící zářivka přímo u dveří jejího pokoje a hučící ventilátor, který připomínal opakující se cinkání tří kláves piana. Ještě zbývalo několik minut. Cítila stoupající napětí. Žaludek jí nepříjemně poskočil a hlad, který měla po několika hodinách od posledního jídla, jí moc pohodlí nepřidával. Zkřížila si paže kolem břicha a pevně zatlačila na žaludek, aby v něm nezačalo kručet. Napila by se, ale nemocniční čaj jí došel už dávno a nechtěla sestru žádat o nový. Teď v noci, když měla spát a i kdyby se na chvilku nepozorovaně vyplížila z pokoje, neodvažovala se pít z kohoutku u umyvadla v umývárně, kde to smrdělo jako na záchodcích v hospodě čtvrté cenové skupiny.

Zvon odbil. Veronika zpozorněla a zklidněný tep se opět rozbouřil k vysokým hodnotám. Potichu vstala ze židle a stejně tichým krokem se vydala ke dveřím. Zhluboka se nadechla, dlaní se zapřela o dveře a druhou rukou stiskla kliku. Neozvalo se žádné cvaknutí. Opatrně otevřela dveře jen na škvírku, tak aby viděla na chodbu. Přitiskla tvář vší silou na zeď, aby měla co největší rozhled a čekala, co se bude dít. Nebyla si jistá, jestli se to bude ještě opakovat. Třeba se to stalo jen jedinou noc, když si zrovna šla odskočit. Otevření dveří protějšího pokoje její doufající domněnku vyvrátilo.

Dveře se nejprve otevřely na malou škvírku. Pomalu se otevřely zcela dokořán. Ve dveřích se objevila postava a loudavým krokem vyšla směrem ke komunitní místnosti. Tentokrát se již nelekla. Pozorovala postavy vycházejících i z ostatních pokojů a všechny zamířily stejným směrem. Lidé vypadali jako loutky, pomalu se kymáceli a vytvořili dvoumístný zástup, který postupně mizel v místnosti na konci chodby.

Chtěla přijít na kloub tomu, co se tam děje a proč se to tak děje. Že by byli všichni náměsíční? Taková pravděpodobnost se jí zdála nemožná. Otevřela dveře na větší škvíru a vyšla ven směrem za ostatními. Nerozuměla tomu, a to jí rozčilovalo a zároveň vzrušovalo. Bylo to něco, co mohla rozuzlit sama bez cizí pomoci. Jako detektivní případ. Zařadila se k ostatním a stejným krokem se šourala na konci zástupu. Nikdo si jí nevšiml, nikdo se neotočil. Zastavila se u dveří společenské místnosti a rozhlédla se po ostatních. Všichni se postupně usadili na židle umístěných tak, aby tvořily kruh. Posadila se na volnou židli, která zbyla přesně pro ni a pozorovala další dění. Nestalo se však nic. Všichni seděli nehnutě, hlavy měly svěšené a brady se jim opíraly o hrudník. Uvědomila si, jak je zvláštní, že si sestra ničeho nevšimla. Dveře sesterny byly stále otevřené, mnoho nohou už vytvořilo nějaký ruch. Každou chvilku se ozvalo tiché zasténání, občas se někdo mírně pohnul až vrzla židle. Čekala a čekala. To neustálé čekání se jí po několika minutách zdálo nekonečné, až došla k závěru, že se nic výjimečného dít nebude. Vzrušení polevilo a ponocování si začalo vybírat svou daň. Únavou se jí začaly zavírat oči.

Zaslechla šustnutí, otevřela oči a probrala se ze snění, které jí překvapivě nakonec ovládlo. Ostatní se už sbírali ze židlí a odcházeli pryč. Vyplašeně vstala a přidala se k nim, aby jí neutekli. Nedočkala se žádného dalšího překvapení. Každý zašel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Veronika jen tak tak došla do svého pokoje a ulehla do postele.

***

„Paní Matoušková,“ probudilo jí zacukání ramenem. „Paní Matoušková, vstávejte, je snídaně.“ Budila jí sestra. Otevřela oči a zamžourala jimi do prostoru. Usmívala se na ní nemocniční sestra, dnes měla službu ta usměvavá, nejmilejší ze všech, ale trvalo jí, než si uvědomila, že mluví přímo na ní. Paní Matoušková přeci byla její matka, ona ne. Vždyť jí bylo teprve osmnáct. To, že leží na oddělení pro dospělé ještě neznamená, že je z ní paní.
„Slečna,“ zaskřehotala ztuhlými hlasivkami a zase zavřela oči. Neměla sílu, aby je udržela otevřené. Usnula zase tak pozdě a ranní vstávání pro ni znamenala mučení.
„Všichni jsou už po snídani, pospěšte si,“ pobídla Veroniku a zase zmizela na chodbě.

Jedna, dva, tři.

Veronika nedbaje na únavu rychle vstala z postele, převlékla se do trička a tepláků, přehodila přes sebe mikinu, aby neprochladla a šla se nasnídat. Snídaně. Nejlepší jídlo dne, protože na rohlíkách s máslem se nedalo nic zkazit. Po návratu na pokoj si srovnala postel a noční stolek, aby neměla v kartě, že se nestará o sebe ani o svůj pokoj. Sestry i ta hodná musely zapisovat úplně všechno. Úderem osmé hodiny jí sestra přinesla léky, čekala až je Veronika spolkne a potom odešla. V půl deváté se scházeli všichni pacienti ve společenské místnosti. Uvědomila si, že se trochu bojí. Připomínala se jí noční schůzka celé komunity, ale působící léky v ní po chvilce vyvolaly nezájem. Když nastal čas odchodu, zvedla se a ospalým krokem došla do místnosti. Zatím v ní byla sama. Posadila se do kroužku na židli, na které obvykle sedávala, a čekala na ostatní. Postupně přicházeli, sami nebo ve dvojicích, pomalým krokem, ve tvářích měli ospalé výrazy, oči otevřené jen na škvírku. Posadili se na židle až vytvořili plný kruh. Někteří se dívali kolem sebe, někteří do země, někteří podřimovali. Ospalou náladu přerušil až příchod lékařů, studentů a sester, kteří se posadili do křesel mimo kruh. Pozdrav, všichni vykoktali, jak se měli předešlý den, primář důležitě přednesl program celého dne a nakonec se zpívalo. Místo veselého zpěvu a ozývalo nesourodé bručení. Ani Veronika nebyla schopna lepšího výkonu. Léky zabraly naplno, cítila se omámeně.

***

„Paní doktorko, mě ty léky uspávají,“ postěžovala si na vizitě. Doktorka se podívala do karty a odbyla jí slovy, že si na léky teprve zvyká, že ospalost po čase zmizí.

Během pracovní terapie tupě zírala do černobílého obrázku, který měla obohatit barvami. Pastelku držela nešikovně jako malé dítě a byť se snažila o nejlepší výkon, přetahovala černé linie a výsledek vypadal nedbale. Po obědě psychoterapeutickou skupinu ani nevnímala a po ní si šla rovnou lehnout.

Večer. Probudila se venku už bylo šero. Nikdo jí nevzbudil, nikdo se na nic nechtěl zeptat, nikdo se nesnažil vyzvídat její myšlenky a pocity. Ale už se cítila lépe. Účinky léků pomalu vyprchaly nebo se alespoň zmírnil jejich účinek a cítila se dobře. Všimla si večeře položené na nočním stolku. Ano, to byla ta hodná sestra. Ta nikdy nikoho nebudí, pokud to není nutné. Ale zapsané v kartě to mít bude, že je spáč.

Na talířku ležely tři krajíce chleba, miska s přesoleným tvarohem a jablko. Se sebezapřením snědla jeden namazaný krajíc a jablko měla jako dezert.

***

Blížila se třetí hodina. Ruch na oddělení dávno utichl a Veronika zase seděla u okna, protože nemohla usnout. Noční schůzka pacientů jí nechávala chladnou. Byla zvláštní, ale nepřišla na kloub důvodu, proč se scházejí pravidelně pozdě v noci. Nebo, že by se šla znovu podívat?

Uvažovala mezi ulehnutím do postele s pokusem usnout a výpravou do společenské místnosti. Vyhrála první možnost. Vstala ze židle, upravila si noční košili, lehla si do postele a přikryla se až po bradu. Zavřela oči a doufala, že usne. Cítila lehký tlak v hlavě, který značil únavu, ale přesto slyšela sestru na její kontrolní obchůzce pokojů, a nakonec i odbití kostelních hodin.

Bylo to tu. Zmizela i ta trocha únavy a pocítila náhlý tlak v žaludku a příjemné vzrušení. Nedalo jí to. Vyskočila z postele a bosky přicupitala ke dveřím. Otevřela je na škvírku a překvapením ztuhla. Na chodbě už stál zástup pacientů, ale nikam se nepohyboval. Všichni stáli, nevšimla si žádného jiného pohybu. Nevěděla, jestli jen cítí napětí, nebo jestli se začala bát. Vyšla z pokoje a zářivka na chodbě zablikala a bzučela hlasitěji než obvykle. Vyplížila se z pokoje a zařadila se k ostatním.

Stála za poslední dvojicí a dav se ani nepohnul. Bylo to tak zvláštní. Natáhla ruku k nejbližší osobě a píchla jí prstem do zad. Nic se nestalo. Jako by ta paní spala. Vykročila ze zástupu a rozhodla se, že se na paní podívá zepředu. Její nepřítomný a tupý výraz jí vyděsil, ale ne tak jako její oči. Vypadaly mrtvě a šedě se leskly. Bělmo nebylo k rozeznání od duhovky. Prudce se jí rozbušilo srdce a pocítila slabost v nohou od kolen dolů ke kotníkům.

Zvedla hlavu a prohlédla si paní stojící vedle. Vypadala úplně stejně a v dlouhé noční košili připomínala spíš ducha než člověka. Postupovala dopředu a prohlížela si každou dvojici. Prázdné výrazy jí děsily čím dál víc. To není normální! Křičel její vlastní hlas v hlavě. Tohle je horší než blázinec! Tady to musí být prokletý! Kam jsem se to dostala! Došla až na začátek zástupu a v tom se otevřely dveře sesterny!

Veronika zkoprněla a zapomněla dýchat. Dívala se přímo do tváře noční sestry, té nejhorší bestie, co na oddělení sloužila. Ani nestačila mrknout a sestra se rozkřičela! „Tady nemáte co dělat! Koukejte se vrátit do svého pokoje a spát!“ Z náhlého křiku jí zalehly uši a nemohla se pohnout. „Co tu tak stojíte“, křičela sestra dál, „mám zavolat zřízence?“ pohrozila.

Ne, zřízence ne! Cukla sebou, když si vybavila svůj nástup do nemocnice, který neproběhl dobrovolně. Otočila se k odchodu, ale udělala krok zpátky. Před ní stále stála skupina pacientů s mrtvolným pohledem. Ne! Jak to, že je sestra neviděla? Zmateně se otočila na sestru a potom na pacienta, který stál přímo před ní. To není možné!

„Pardon. Omlouvám se. Nikoho prosím nevolejte. Už jdu,“ otočila se naposled na sestru a spěšně odešla do pokoje. Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Srdce jí splašeně tlouklo. Přestávala věřit vlastním očím. Tak byli tam nebo ne? Nebo jsem se vážně zbláznila, jak tvrdí moji rodiče? Oběma rukama se chytila za hlavu a sesunula se k zemi. Nemohla se uklidnit. V hlavě jí dunělo a pískalo. Hrudník měla sevřený, nemohla popadnout dech a srdce se jí snažilo vyskočit z hrudního koše přímo na podlahu. Už ho viděla, jak se plácá v krvi na zemi jako ryba.

Zaslechla kroky sestry. Rychle vstala ze země, přiběhla k posteli a lehla si na ní. Sestra otevřela dveře, vešla do pokoje. Veronika ani nepostřehla, že měla v ruce injekci, až když sestra nadzvedla deku a ona ucítila bodavou bolest v horní části hýždě.
„To máte pro lepší spánek,“ řekla sestra odměřeně při odchodu a Veronika nestihla protestovat.
To ne. Teď usnu a nezjistím, proč je sestra neviděla!

***

Denní program byl ospalý stejně jako předešlý den. Při vizitě opět mlčela, neměla lékařce co říct. Ke konci překvapeně naprázdno polkla, když jí lékařka oznámila, že na noc dostane silnější léky, aby se neprobouzela. Pronesla i něco poučného o tom, že nebude přes den tak ospalá, když se v noci pořádně vyspí. Nemohla jí ale říct, že musí být vzhůru ani o tom, co každou z posledních nocí viděla.

Před večerkou spolkla dva nové prášky a před sestrou ulehla do postele. V kartě zřejmě měla upozornění na noční bdělost. Sestra odešla z pokoje a Veronika o sobě víc nevěděla.

***

Rána. Veronika sebou cukla a probudila se. Co to bylo? Posadila se na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Omámená prášky viděla pouze obrysy nábytku. Kromě ní nikdo v pokoji nebyl. Zamyslela se. Kolik asi může být hodin? Je sotva po půlnoci nebo už nad ránem? I když nebyla zcela při smyslech, nechtěla propásnout příležitost. Stáhla ze sebe deku a vstala. I přes léky cítila napětí ve svalech i v žaludku.

Šoupala nohama po zemi, podlamovala se jí kolena a prohýbaly nárty, když se snažila došourat ke dveřím. Její vlastní tělo jí neposlouchalo. Všechny její pohyby byly trhané a opožděné. Sáhla na kliku a ta hlasitě cvakla. Otevírající se dveře zavrzaly tak hlasitě, že je museli slyšet i o patro níž. Přitiskla si dlaně k uším. Zářivka bzučela jako roj včel. Kdyby toho byla její kůže schopná, vyrašila by na ní husí kůže. Šourala se dál po chodbě, ruce měla stále přitisknuté k hlavě. Ten zvuk se nedal snést. Když vstoupila do společenské místnosti, zářivku vystřídal ventilátor. Místo třech tónů opakoval celou stupnici stále dokola. Ten hluk jí přiváděl k šílenství. Věděla, že za to můžou ty prášky na spaní. Proklínala je.

Posadila se na židli a v tom všechen ruch utichl. Nevěřícně si složila ruce do klína a zírala přímo před sebe. Párkrát zamrkala. Zdálo se jí, že po stěnách stéká hustá černá tekutina. Po mrknutí zase zmizela. Byl to jenom přelud. Opřela se, snažila se udržet vzhůru a doufala, že sestru nenapadne podívat se dovnitř.

Během několika minut uviděla první postavu, jak vchází do místnosti a za ní přicházeli další. Nic se na nich nezměnilo. Jejich příchod připomínal pochod oživlých mrtvol. Přivřela oči a místo postav najednou viděla přízraky bez rukou a bez nohou, které se vznáší ve vzduchu. Rychle zamrkala, aby se nenechala ošálit a postavy byly zase celé. Místnost se zaplnila pacienty sedícími v kruhu. Všichni se dívali směrem doprostřed, kde však nic nebylo. Zdálo se, že na něco čekají. Veronika byla netrpělivá. Rozhlížela se kolem sebe, jestli nespatří něco mimořádnějšího, než je noční schůzka.

Vstala ze židle a došourala se do místa, kam se všichni dívali, aby poznala smysl. Otáčela se kolem své osy a rozhlížela se. Její srdce začalo vyšilovat. Přece se všichni v noci neschází jen proto, aby chvíli poseděli ve společenské místnosti a potom se vrátili do svých postelí!

„Co tu děláte?“ zašeptala. „Proč sem chodíte? Proč vstáváte uprostřed noci a scházíte se tady? Proč?“ V jejím hlase zazněl strach, zoufalství a přemáhající únava. Postavy se jí podívaly do očí. Ty prázdné výrazy! Ty jí děsily ze všeho nejvíc. Vnímali vůbec, co řekla? Zatočila se jí hlava. Bylo to účinky léků nebo vypjatým momentem? Zavřela oči a znovu je otevřela, aby získala ztracenou rovnováhu.

Lekla se! V místnosti se objevili další lidé. Za zády sedících lidí stáli další a místnost byla úplně plná. Někteří byli celí, z jiných však zbyla torza těl bez rukou či nohou, někdy i bez hlavy.

Její úzkost sílila. Objala si už tak stažený hrudník. Zmocňovala se jí panika.
„Tak proč!“ vykřikla.

Dav se jemně rozhučel. Nejprve si myslela, že slyší hukot podobný nějaký elektrickému spotřebiči, ale všichni otevírali ústa a mluvili jeden přes druhého.

„Jmenuji se Petr, je mi 56 let a jsem z Prahy.“
„Jmenuji se Alena, je mi 48 a jsem z Říčan.“
„Jmenuji se Aleš, je mi 69 let a jsem z Plzně.“

Rozeznala jen některé z nich. Slova ostatních se ztrácela v šumu, který byl čím dál hlasitější. Přikryla si rukama uši a čekala až šum utichne. Když se tak stalo, všichni se upřeně na ní zadívali.

Na co čekají? Proč na mě tak zírají? To čekají na mě? Mám teď mluvit já?

„A-ahoj. Jsem Veronika. Je mi 18 a jsem z Be-Benešova,“ vykoktala.

Dav spokojeně zamručel. Byla to odpověď na pozdrav? Potom se postupně začali zvedat k odchodu.
To je konec? Zeptala se sama sebe. Vstávali další a další lidé. A ti, co stáli, zůstali zmraženi na místě jako sochy. Veronika se také chystala odejít, potom se zarazila. Nikdo z přítomných neodešel. Všichni se zastavili přímo před ní, na dosah ruky. Jejich tváře už nebyly prázdné. Některé výrazy dokonce působily mile. Stála obklíčena tolika lidmi. Cítila se stísněně, neměla jak uniknout. Sotva polevující panika znovu začala sílit. Chtěla couvnout, ale nebylo kam. Začali natahovat ruce směrem k ní. Ucítila jejich dotyky. Byla vyděšená, i když dotyky byly jen letmé, velmi jemné. Mísily se v ní protichůdné pocity. Strach a přijetí. Panika a vřelost. Až stáhli ruce dolů a ustoupili, aby jí vytvořili uličku, kterou by mohla projít. Sevřená strachem se dala na úprk. Měla pocit, že se počůrá, ale chtěla co nejdřív do pokoje.

Křik! Sotva došla ke dveřím, ozval se zoufalý křik a pláč. Sílil. Přidávaly se další hlasy. Polil jí studený pot a otočila se. Postavy, které stály nejdál, byly postupně vtahovány do zdí. Přísahala by, že znovu viděla ten sliz a řetězy. Lidé nebo jejich představy plakaly, bojovaly, ale stěny je táhly do svých útrob. Místností se táhl zoufalý pláč a bědování. Co znamenalo? Byly navždy připoutány k těmto místům? Stane se to postupně všem?

Vyšla na chodbu, jak nejrychleji mohla. Přidávala do kroku, její pokoj už nebyl jejím vězením, změnil v útočiště, kam se musela uchýlit. Ještě zbývalo pár kroků a … dveře jejího pokoje se otevřely a vyšla ven sestra. Jako by do ní uhodil blesk, zastavila se na místě s nohou vykročenou dopředu. Sestra zavřela za sebou dveře, a aniž by si Veroniky všimla, prošla kolem celou chodbou až do sesterny.

Nemohla uvěřit svým očím. Stála jako přikovaná na místě. Slyšela, jak se zabouchly dveře sesterny a otočila se za tím zvukem. Leknutím uskočila. Celý dav stál za ní, jako by jí celou cestu pronásledoval. Rychle otevřela dveře a zavřela je za sebou, když překročila práh pokoje. Uf. Oddechla si. To bylo opravdu strašidelný, radši půjdu hnedka do postele. Z toho se musím vyspat. Udělala několik kroků pozpátku, stále se dívala ke dveřím, aby měla jistotu, že v pokoji bude sama. Nikdo další do pokoje nevešel. Zarazila se o postel a oddechla si znovu. Dlaněmi si promnula obličej a nemotorně si na sobě srovnala noční košili. Doufala, že usne co nejdřív.

Chytila deku a vykřikla! Klopýtla směrem dozadu a upadla na zem. V posteli nebylo místo. Ležela tam … ležela tam ona sama, klidně spící, pravidelně oddechující. Chtěla vykřiknout znovu, ale v krk jí zablokovalo cosi tvrdého, přes něj nešla ani hláska.

To je … to je … nemožný! Sunula se po zemi ještě víc dozadu až jí někdo chytil za rameno. Stály tam. Přímo za ní. Dvě postavy v bílých nočních košilích. Pomohly jí zvednout se ze země. Veronika nechápavě kroutila hlavou a kdyby toho byla schopná, strachem by se rozbrečela.

„Vše je v pořádku. Můžeš jít spát,“ slyšela za sebou šepot. Přísahala by, že by utekla, kdyby nebyla tak vyděšená a hlavně – kdyby měla kam.
„Vše je v pořádku,“ opakovaly a vedly jí k posteli.

Veronika si lehla, jako by byla postel prázdná a přikryla se dekou až k bradě. Zavřela oči. Jedna … dva … tři … čtyři … pět … šest … počítala, než usnula. Netrvalo to dlouho.

„Paní Matoušková,“ probudil jí přísný tón.
„Ano?“ rozlepila oči a podívala se na sestru.
„Je budíček. Umyjte se a ustelte si. Bude snídaně,“ řekla a odešla.

Veronika se posadila na posteli a zamyslela se. To byl ale příšerný sen. Zatřásla hlavou, aby se těch vzpomínek zbavila. Protáhla se a cítila se vcelku dobře. Musela prospat celou noc. Že by jen lékařka měla trochu pravdu? Chtěla se z toho snu oklepat a udělat vše, jak jí řekla sestra, aby měla ve své kartě pro změnu napsáno něco pozitivního. Snídani snědla celou. Zlepšila se jí dokonce i chuť k jídlu. Na komunitě se rozhlížela kolem sebe a srovnávala spolupacienty s postavami, o kterých se jí zdálo. Už jí nepřišli tak divní. Byli to jen starší smutní lidé, stejně jako ona sama. Vytvořila ve své tváři něco jako úsměv a ten jí byl mnohokrát vrácen. Předchozí den zhodnotila jako unavující, ale optimisticky přidala, že se cítí lépe a že dnešní den bude určitě lepší. Lékaři a sestry si ji nevěřícně prohlédli a potom zase věnovali pozornost ostatním.

Když se vrátila z vizity, kde se jí konečně podařilo lékařce trochu otevřít a postěžovat si na své rodiče, všimla si cestovní tašky na prázdné posteli.
Tak další pacient. Alespoň už tu nebudu sama. Z nočního stolku si vytáhla sešit a propisku a chystala se na pracovní terapii. Řekla si, že ten zvláštní sen zvěční na papír. I když to byl jenom sen. Byl to jenom sen? Zdál se jí i ty noci předtím? Bylo to příliš šílené na to, aby to byla skutečnost. Posadila se k prázdnému stolu ve společenské místnosti a brzy si k ní přisedli další lidé. Usmáli se na ní a začali si vybarvovat antistresové omalovánky, plést košíky z proutí nebo papíru nebo měnit hroudy hlíny na hrníčky a figurky.
Ucítila dlaň na svém rameni. Lekla se. Připomnělo jí to ten sen. Prudce se otočila a za ní stála sestra.
„Co to píšete?“ zeptala se.
„Zdál se mi takový zvláštní sen,“ řekla, když se probrala z momentu překvapení.
„Tady se lidem zdávají zvláštní sny,“ odpověděla téměř tajemně, „Terapie je pro každého velmi náročná,“ dodala a šla si prohlídnout práce dalších pacientů.