Jeden den

Probudil ho šramot v předsíni. Zeď, která dělila pokoj a předsíň, ruch tlumila jen minimálně a k jeho uším se dostal každý náznak pohybu ve vedlejší místnosti. Do pěti minut se ozvalo odemykání a záhy cvaknutí dveří. To znamenalo jediné. Je půl šesté a matka odešla do práce. Teď byl a nebyl sám. Mladší bratr spal v posteli. O toho se starat nemusel. Byl už dost starý na to, aby se do školy vypravil sám. Teď byl na chvíli svobodný. Pocit volnosti mu umožnil volně dýchat a nabíjel ho pozitivní energií, ale musel co nejdříve zmizet z domova, jinak to všechno bude pryč. Vstal, ustlal si postel a oblékl se. Hromádku oblečení měl od předešlého večera připravenou na židli. Matka takto předala oblečení oběma dětem, do svého šatníku nesměli šáhnout. Komínky byly urovnané na centimetry. Do batohu si pečlivě uložil láhev minerálky a svačinu, kterou rovněž matka připravila předešlého večera, také snídani, kterou nebyl schopný ráno doma pozřít. Přibalil si sešit na psaní a vyšel tak, aby byl ve škole chvíli před sedmou. Touž byla odemčená, ale přesto ve škole až na školníka a kuchařky nikdo nebyl. Nastoupil do autobusu, který jel přímo ke škole. Na svoje oblíbené místo, vzadu u okna. Cesta vedla přes celé město, ale tohle byl jeho způsob relaxace. Dívat se z okna, jak míjí domy. Žádná krajina. Paneláky, bytovky, školy a školky. Centrum – betonová džungle. Rušné centrum v ranní špičce. Spousta lidí pospíchající do práce. Ale za hodinu to bude horší. Centrum a autobusy budou plné studentů, zvlášť těch, co příchod nechávají na poslední chvíli. To ale nebyl jeho případ. Davy lidí ho odjakživa děsily. Když vystoupil z autobusu, u školy nebylo ani živáčka. Ani v blízkém okolí. Šel pomalu po dlážděné cestě. Ve škole se svítilo jen na chodbách. Přezul se a šel do svojí kmenové třídy. Ticho. Všude bylo mrazivé ticho. Občas z toho měl i husí kůži, ale takhle mu to vyhovovalo. Žádné dusno, žádní lidé, žádný stres. Vytáhl z batohu učení, rozložil sešity postole. Tohle byl pro něj jediný způsob, jak se může učit. Pročítal si zápisky, protože štěstí přeje připraveným. Stačilo mu si vše jednou dvakrát přečíst a už vše uměl. Doma to nefungovalo. Tam se mohl do sešitu dívat hodinu, a přesto mu v hlavě neuvízlo nic. Horší to bude před tabulí. Tam se většina znalostí z hlavy vypaří. Ale už to není tak hrozný jako na základní škola. Tam to byl průser. Při ústním zkoušení ze sebe nedokázal dostat ani slovo. Teď už jeto menší průser. Zíral do sešitu a u toho žvýkal snídani. Hned po probuzení ho příliš bolí žaludek na to, aby do sebe něco dostal, ale po sedmé hodině to už šlo. Čas se krátil. Brzy začnou přicházet ostatní a třída se naplní. Všude se bude rozléhat to holčičí štěbetání, protože ve třídě nebyl žádný kluk. Nechápal, jak to na týhle holčičí škole mohl vydržet. Zoufale mu chyběl nějaký kontakt s klukama. Ale kde vzít a nekrást. Vztahy s kámošema ze základky už byly dávno z přetrhaný. Jak čekal, tak se stalo. Ve třídě byl čím dál větší ruch. Holky se každý den ráno vítaly objetím a líbnutím na tvář, jako by se roky neviděly. Z toho ho jímala hrůza, toho odmítl účastnit. Představa, že by ho někdo objal, že by se ho vůbec někdo dotkl, ho děsila víc než písemka z učiva za celý školní rok. Vlastně se snažil být neviditelný. Zalezlý v rohu. Akorát kývl na pozdrav. Mnohokrát uvažoval nad tím, jestli by si vůbec někdo všiml, kdyby celý den nepromluvil. Jednou to i zkusil. Na celý den si stačil s necelými dvaceti vyřčenými slovy. Byl neviditelný. Seděl shrbený nad svým sešitem a psal příběh o životě, který by nikdy nemohl prožít. Kouzla neexistují a on nebyl Harry Potter, aby ho někdo přišel zachránit ze světa plného mudlů. Celým dnem proplul jako neviditelný muž. Nikdo se na nic neptal, nikdo se o nic nezajímal. Taky to znamenalo, že nebyl žádný domácí úkol, který si od něj mohl někdo opsat. Někdo, kdokoliv, všichni. Na tenhle scénář si už taky zvykl.  Největší strašák byl tělocvik. Ne že by neměl rád pohyb. Tělocvik si vlastně vždycky užíval. Byl možná přehnaně soutěživý a při florbalu hru narozdíl od ostatních prožíval a radoval se z každého gólu. Míček mnohokrát prosvištěl brankou dřív, než se holky stačily rozkoukat. Šatna. Dvacet pět holek narvaných v prťavé šatně. Dvacet pět svlečených holek. Bylo mu trapně. Díval se do země, aby neměly ostatní pocit, že je okukuje. Skrýval si vlastní tělo, ze které se styděl. Cítil, jak mu studem hoří tváře, jak mu rudě svítí uši. Už aby se všechny převlékly, už aby byly pryč. Už aby to skončilo. Opakovalo se to každý týden, ale ani jednou se jeho pocit nezlepšil. Cítil, že do té šatny nepatří, že by se měl převlékat někde jinde. Tělocvik byl poslední hodina. Převlíkl se co nejrychleji a ze školy vyběhl tak rychle, co mu nohy stačily. Potom mu to teprve došlo. Až na ten boj v šatně byla pro něj škola bezpečné místo. Vlastně by tam rád zůstal o něco déle, ale nešlo to. Nebylo proč. Očekávalo se od něj, že bude doma ještě před třetí hodinou. Absolvoval tu samou cestu autobusem jako ráno. Autobusy byly narvané k prasknutí, ale musel to přetrpět. Mohl jít sice pěšky, ale cesta trvala delší dobu, a to by doma musel vysvětlovat, kde se tak zdržel. Nechtěl nic vysvětlovat. Raději přetrpěl plný autobus. Doma zatím nikdo nebyl, ale za deset minut obvykle dorazila matka. Ticho. Tohle ticho ale působilo děsivě, až výhružně. Tohle ticho u něj vyvolávalo stres. Postavil svůj batoh k psacímu stolu v pokoji. Svlékl si školní oblečení, úhledně ho srovnal a uložil do skříně k tomu určené. Skříň bude matka kontrolovat. Převlékl se do bílého trika a šedých tepláků. Vyndal z batohu igelitový sáček na svačinu, který už používal dva roky. Položil jej srovnaný na kuchyňskou linku, jak se očekávalo. Dnes byla k obědu čínská polévka. V pondělí a v úterý byly vždy zbytky z víkendu. Od středy do pátka byla čínská polévka. Za tohle si podle matky mohl sám. Odmítl chodit do školní jídelny. Ta měla ale pověst horší než hospody čtvrté cenové skupiny. Když měl větší hlad, vzal si k polévce rohlík. Když měl chuť na změnu, cákl si do polévky trochu kečupu. Když seděl u stolu, přišla matka. V bytě začalo být přeplněno. Pozdravil, špinavý talíř odložil do dřezu a šel k sobě do pokoje. Vytáhl z batohu svůj sešit a sedl si na postel. Tohle bylo druhé bezpečné místo. Prostor 200 x 90centimetrů. A pokud se z kuchyně neozýval křik matky, bezpečné místo fungovalo, jak má. Pokračoval dál v zírání do sešitu. Občas napsal pár řádek, ale bylo snadnější uniknout, když slyšel hudbu. Nahlas si jí pustit nemohl, to by rušilo ostatní. Pustit si hudbu do sluchátek nechtěl riskovat. To by hrozilo, že neuslyší, když ho někdo nezavolá. A nepřiběhnout na zavolání bylo hodně špatné. To končilo křikem matky. Jako obvykle. Seděl na posteli, v naprostém tichu a díval se do prázdna před sebe. Přemýšlel nad tím, jak je možné, že nic necítí. Nic kromě úzkosti. Bál se, že matce něco přelítne přes nos a bude křičet. Bál se, že se matka bude vyptávat, řekne něco špatně a matka bude křičet. Nesnášel, když matka křičí. Scvrkly se mu všechny vnitřnosti a nemohl dýchat. Potřeboval se odtud dostat pryč. Ale nevěděl kam. Doma nebylo dobře, ale venku se také necítil nejlíp. Stále měl pocit, že neví přesně, co chce, ani co potřebuje. Některé stránky jeho já ho činily zmateným. Trápil se vnitřním bojem, který měl vést k rozřešení, co je vlastně zač. V duchu mu cosi napovídalo, aby to neřešil, nechal to plynout, ale on měl rád ve všem jasno. Doufal, že až se jednou odstěhuje, už nebude nikomu muset nic vysvětlovat. Zmizí v davu a nebude muset vysvětlovat, že se mnohdy cítí jako kluk, i když má mezi nohama to samý, co ostatní holky. Že rád nosí klučičí oblečení, ale občas si oblékne i to holčičí. Že nesnáší make-up a rád nosí krátké vlasy a pokud si je nechá trochu narůst, svazuje si je obyčejně do ohonu. Chodí upravený, ale ne tak, aby to působilo holčičím dojmem. Doufal, že ho jednou někdo přijme takového, jaký je, i když on sám sebe nedokázal pojmenovat. Zatím ale žil v této mizérii, v tomto vězeňském režimu. Nikdo s nikým nemluvil. Nikdo s nikým netrávil svůj čas. Psal si do sešitu, co by mohl zažít, kdyby byl kluk. Jak jsou holky krásné a co ho k nim poutá. Také příběh o chlapci, který byl od narození jiný. Ale pokaždé narazil na bariéru. Nevěděl, jaké to je být s někým ve vztahu, o čem si lidé povídají, jak spolu tráví čas. Lehl si na postel a díval se do stropu. Čekal jen na pokyn, že je večeře. Jako vždy, studená. Čekal ho chleba se salámem, stejný jako byl k dopolední svačině. Bratr raději povečeřel chleba suchý a zapíjel ho Pepsi s citrónovou příchutí. Po večeři bylo nutné zalézt hned do koupelny. Oba museli být vysprchovaní a mít vyčištěné zuby před půl osmou, kdy do sprchy chodili rodiče. V osm byla večerka. Bez odmlouvání zalezl do postele, jak byl zvyklý. Žádný večerní film. Možná, že by večerku usmlouval na půl devátou, ale to film sotva začínala nemělo smysl ho rozkoukávat. A vlastně už ani neměl zájem o společné trávení času s rodiči. Bylo jednodušší jít spát. Den tak skončil dřív. A ráno od začátku a stejně.